No, ono to vlastně bylo naopak. Myslím, že jsem byla jedinou majitelkou společnosti zabývající se surfingem, která nikdy v živote nestála na prkně, jakémkoliv. Byla...
Zatímco já jsem si snila o cestovní kanceláři, zařizování dovolených a odpočinku pro hosty, můj tehdejší partner snil o surfování. Já jsem každé léto vyjížděla do ciziny pracovat a učit se jazyky. On zatím plánoval, jak budeme sjíždět vlny a ladil detaily. Jako spojení obou našich snů jsem založila společnost Surf School s.r.o. Jenže pak se nám ten sen trošku zkomplikoval... Hned první léto, kdy jsem vyjela do Portugalska doladit detaily spolupráce s partnerskou školou, jsem se postavila na prkno a zatím mě z něj nikdo nedostal. Do Čech už jsem se nevrátila. O tom ale později.
Když jsem přijela v červnu do Portugalska, jezdila jsem na pláže fotit jak probíhají lekce, okukovat surfaře (myslím techniku surfování, samozřejmě) a pracovala na webových stránkách.
Voda ve mně od malička vyvolávala paniku. Jediný styl, který až doteď ovládám, jsou prsa s hlavou nad vodou. Nejspíš vypadám, že se každou chvíli utopím. Už několikrát mě plavčíci tahali z vody a snažili se mě zachránit, když jsem si šla dát svých obvyklých pár metrů ležérním stylem. Můj nestyl plavání je jako magnet na trapné situace. Navíc s hlavou pod vodou panikařím a oči jsem pod vodou otevřela poprvé v životě před rokem. Omylem, což mi i naši instruktoři odmítali věřit. Jako bývalá závodní běžkařka jsem absolutně nechápala, jak se dá udržet na jednom prkně, když s vámi ještě k tomu něco pořád houpe.
Pro surfing jsem se prostě narodila.
Surfing mě děsil. Navíc si k tomu přičtěte moji představu pláže plné holek s perfektní figurou v bikinách těch nejznámějších značek, co sjíždějí třímetrovky jako by se nechumelilo. Večer si přes bikiny přehodí kus sítě a dají si mojito na baru v pauze mezi biliárkem a tancem okolo ohně na pláži. Ráno si dají jógu při východu slunce a celý den jsou v harmonii se svým raw vegan obídkem. Jediné, co jsem s nimi měla společného byla ta záliba v raw. Vlastně spíš medium raw. Steaku. Ne, surfing mi naháněl strach. Navíc bych na ty značkové bikiny neměla. Ani peníze ani tu postavu.
Asi po měsíci úspěšného vyhýbání se lekcím si mě zavolal Rui. Rui je majitel naší spřízněné školy, certifikovaný instruktor, který naučil surfovat už hodně dřev. Nejspíš se potřeboval zbavit přebytku trpělivosti, protože mi drsně oznámil, že pokud nebudu mít na sobě neopren do pěti minut, končí spolupráci. Naprosto vážně jsem uvažovala o ukončení podnikání. Samozřejmě jsem si, asi jako 50% studentů, oblékla neopren zapínáním dopředu. Trapas číslo jedna. Rui se smál. Dobrý. Stála jsem sama před kanceláří nasoukaná v minimálně o tři velikosti menším neoprenu, klepala se mi kolena a okolo mě jezdila auta přesně s těmi surfaři, jejichž techniku jsem denně jezdila fotit. Moc jsem je nevnímala, plně mě zaměstnával můj žaludek. Přemýšlela jsem, jestli půjdu nervozitou zvracet teď, nebo až za pět minut a čekala, až si Rui v klidu dopije svoji kávu, rozhodne se, že se mu už nikam nechce a já si budu moci ten neopren sundat a jít v klidu na uklidňující litr vína. Nastartoval auto. Na střechu přivázal tři (?...) prkna. Přestala jsem cokoliv chápat. Vzdala jsem to.
Moje první lekce:
Protažení a rozehřátí, jak mi bylo vysvětleno, je nejdůležitější část tréningu. Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem se zatím nepozvracela. Svitla mi naděje, že lekce bude jen teorie. Nikde se nezavlnila ani vlnka. Jen mě zarážel můj natažený, teď už zapínáním dozadu, neopren. Po asi 15ti minutách teorie a vysvětlování, jak uplatnit zákony fyziky v praxi (to Rui tuze rád), jsme začali pochodovat do vody, dokud nám nesahala po pás. Na lekce začátečníků se vždy chodí do vody jen po pás. Aha! Doklepala se mi kolena. Dneska neumřu.
Rui rozestavěl na hladině dvě prkna vedle sebe a jedno přes ně do písmene “H”. Podařilo se mi vyškrábat na prostřední prkno. Napotřetí. Stylem postižené velryby. Trapas číslo stopadesátosum. Protože si Rui všimnul, že se s vodou moc nekamarádím, což teda nechápu z čeho poznal, pojal první lekci ve stylu “zbavíme tě strachu z vody”. Pomalu rozhoupával prkna a já se učila, jaký je to pocit, když s vámi houpe vlna. A je to fajn. Akorát do vody po pás radostí po hlavě neskákejte. Trapasy už nepočítám.
To byla moje úplně první lekce surfingu a doteď jsem Ruiovi vděčná za jeho nenaléhání, pochopení, trpělivost a obinadlo... Nebylo to nejhorší. Nepozvracela jsem se, neomdlela a vůbec to bylo neuvěřitelně easy. Tohle byly začátky... A ne. Pořád jsem nevěřila, že se na to prkno jednou postavím sama.
Jsem z těch všech vzpomínek naměkko, jdu mu koupit bonbonieru.
A o mých dalších lekcích a o tom, jak jsem se nevrátila do Čech zase příště.
Até ya! /até ža/ Zatím pa!
Silvie
